Zachraňte Vilíka – Kapitola 1
Thajsko, můj domov
Mým prapůvodním domovem je Thajsko. Nikdy jsem na něj nezanevřel, i přesto, že se tam ke mně nechovali nejlépe. Moji předci tam stále žijí ve volné přírodě. Využívají rozsáhlých rýžových plantáží a mokřadů, které jim poskytují dostatek prostoru, prolézaček a rostliny tam vytvářejí dostatek úkrytů. Možná by Vás ani nenapadlo, že to jsou naši předci, protože jsou trochu menší, zejména ploutve nemají tak obrovské a nejsou tak barevně pestří, i když i jim to nesmírně sluší. Ono by to ani moc nešlo, tyhle naše okrasy by byly v takovém prostředí spíše na obtíž.
Bojují o svá území, loví komáří larvičky a drobný hmyz, rozmnožují se. Když přijdou sucha, musí bojovat i o vlastní život, neboť voda se hodně odpařuje a plochy se zmenšují. Nejlépe se mají ti, kteří žijí v pomalu tekoucích říčkách, těm voda obvykle vydrží déle. Ostatní musí rychle hledat jiná útočiště, a tak je lze kolikrát najít, jak se snaží přeskočit z jedné vysychající tůňky do jiné. Někdo má více štěstí, někdo méně.
"Oproti jiným rybám máme výhodu, že jsme schopní dýchat vzduch z hladiny a přežijeme tak i ve špatně okysličených vodách. Používáme k tomu zvláštní orgán, tzv. labyrint. Letní sucha jsou pro nás velmi těžká, ale naučili jsme se je zvládat, abychom přežili."
Bohužel, naše schopnost přežít a dýchat vzdušný kyslík, je zároveň i naší zhoubou. Lidé si myslí, že když zvládneme přežít s málem, že nám to ani nevadí a cítíme se i ve špatném prostředí dobře. Pravda nemůže být více vzdálená. Přežívat a slušně žít jsou dvě rozdílné věci.
Matka nás opustila hned po narození, staral se o nás jenom otec, ale snažil se a rád na něj někdy vzpomínám. Poté jsem žil nějakou dobu společně se spoustou svých sourozenců ve středně velké kádi. Nebylo to nic moc, ale v té době jsem netušil, že existuje i svět mimo káď a je mnohem pestřejší. Tátu jsme však už nikdy neviděli.
Jednoho dne přišel jako obvykle člověk, který nám sypal jídlo. Tentokrát však do vody nežbluňklo jídlo, ale zanořil do ní svoji ruku, kterou začal kroužit. Vyděšeně jsme plavali, abychom unikli, což se některým z nás podařilo, ale některým ne. Ani já jsem nebyl bohužel dostatečně rychlý a cítil jsem, jak mě ruka nabírá a já se plácám v kapkách vody na dlani. Myslel jsem, že je to můj konec.
Cítil jsem závan vzduchu a převalil se z ruky do malé nádobky, kde už byli někteří moji sourozenci. Voda zde byla čistší, a tak jsem měl radost, že jsem uniknul. Během chvilky se k nám přidali ještě další bráškové. Sestřičky zřejmě zůstaly v původní kádi.
Když člověk skončil, vzal nádobku, ve které jsme plavali a vydal se směrem k nějaké hale. Nikdy dříve jsem ji neviděl. Houpali jsme se v misce, jak se voda přelévala z kraje na kraj, až nám bylo špatně. A najednou klid.
To však bylo jen ticho před bouří. Ruka se znovu objevila a držela malý kelímek. Ten se zanořil k nám do vody, trochu zakroužil a nabral našeho nejstaršího bratra, který najednou zmizel. A za chvíli znova. Bratři začali mizet jeden po druhém. Měl jsem strach, nevěděl jsem, co se děje. A pak kelímek nabral i mě.
Stěží jsem se do něj vešel, ale neměl jsem v něm být dlouho. Kelímek se naklonil a proud vody mě táhnul ke kraji. Plaval jsem ze všech sil, ale za chvíli jsem se plácal jen na vlhké stěně a pomalu klouzal z kelímku. Spadnul jsem do malé nálevky, kterou jsem proklouznul a najednou se zase ocitl ve vodě.
Rozhlédnul jsem se, ale moc jsem toho neviděl. Prostor byl malý, stěny spíše neprůhledné a byl jsem tam úplně sám. Vůbec jsem nechápal, co se stalo, kde jsem a jak dlouho mám v něčem takovém vydržet. Vždyť tam nebylo kromě trochy vody vůbec nic.
Šero, zvětrávající voda, teplo, občas zdálky šplouchnutí vody. Po několika hodinách trocha krmení. Šero, zvětrávající voda, teplo, občas zdálky šplouchnutí vody. Po několika hodinách trocha krmení. A stále šero. Začínal jsem z toho už trochu šílet. Žádný významný smyslový podnět, jediné vzrušení bylo krmení a čas od času přitekla nová voda, která se smíchala s původní, kterou částečně nahradila a část původní vytekla ven. Těžko popsat tu beznaděj, kterou jsem tehdy cítil. Ani ploutve jsem si pořádně protáhnout nemohl, přestože se mi stále zvětšovaly a zabíraly víc místa.
Vypadalo to, že to nikdy neskončí. Aspoň mně to přišlo naprosto nekonečné. A pak se to stalo. Cítil jsem, jak se moje lahev zvedá. Snažil jsem se přitisknout ke stěně a tou průhlednou škvírkou se podívat ven. Vůbec jsem to nechápal. Viděl jsem desítky, stovky úplně stejných nádob, jako byla ta, ve které jsem se zrovna nacházel. Bylo to možné?
Přenesli mě do jiné budovy. Byl jsem vystrašený, protože jsem nevěděl, co mě čeká a co se to děje. Houpal jsem se ve své trošce vody a najednou byl svět vzhůru nohama. Padal jsem ústím lahve a šplouchnul do nové nádoby. Nádoby? Ne, tohle nebyla nádoba. Bylo to moc měkké a v jednu chvíli mě to úplně připláclo k zemi. Ale netrvalo to dlouho a zase se to narovnalo. Někdo mě držel, aby se to tak nehýbalo. Vody moc nebylo, ale aspoň jsem viděl skrz stěny. Kolem pořád někdo přecházel a mě držel nějaký člověk. Nesl mě k nějakému pohyblivému pásu.
Položil mě na něj a chvíli mě držel, než se nade mnou něco objevilo. V tu chvíli mě pustil. Čekal jsem, že mě to zase rozplácne, ale nestalo se. Okraje držely stále nahoře. Trochu to drnčelo a ozvalo se hlasité zasyčení, až jsem se leknul. Moje obydlí se nafouklo vzduchem, ale stěny nahoře se následně uzavřely. Jak mě budou krmit?
Pás mě nesl stále dál, jako kdyby ho nezajímalo, co se se mnou děje. Zničehonic jsem přepadl přes okraj a dopadnul mezi další nafouknuté bubliny. A tehdy jsem poprvé od chvíle rozdělení zase spatřil své bratry. Každý byl v jedné bublině a dívali se na mě úplně stejně překvapeně.
Za mnou spadlo ještě několik bublin, jejichž obyvatele jsem neznal. A pak nás pohltila černočerná tma.
Věděli jste, že?
- Bojovnice pestré pocházejí z jihoasijské oblasti, zejména z Thajska, které je i jejich největším exportérem?
- V Thajsku a dalších jihoasijských zemích se odchovávají v malých nádobách na rybích farmách.
- Divoké bojovnice žijí v mokřadech, tůních, pomalu tekoucích říčkách a na rýžových polích? Představa, že žijí v malých kalužích, je však mylná.
- Bojovnice si vyvinula tzv. labyrint, orgán, který jí umožňuje dýchat vzdušný kyslík nad hladinou.
- Jejich přirozenou potravou jsou různé larvy a drobný hmyz, v lidské péči si však bez problému zvyknou i na vločky či granulovaná krmiva.
- Šlechtěné bojovnice jsou lépe vybarvené a mají větší ploutve než jejich divocí příbuzní.
- Bojovnice byly vyšlechtěné do mnoha forem, které se liší např. délkou a tvarem ploutví.
- Samice bojovnic mají menší ploutve a jsou obvykle méně vybarvené. Na rozdíl od samců je však možné chovat více samic v jednom akváriu, ovšem za určitých podmínek – dostatečná velikost akvária, dostatek úkrytů, rostlin apod.
- Samci bojovnic musí být od určitého věku odděleni a chováni jednotlivě, neboť mezi sebou soupeří a mohou se navzájem zranit i zabít.
- O potomstvo se pečlivě stará otec.
Přijďte k nám, budeme se na Vás těšit.
