Zachraňte Vilíka – Kapitola 2

Na druhém konci světa

Byla to nejdelší noc v mém životě. Vlastně to nebyla jen jedna noc, ale tím, že jsme byli zavření ve tmě, to jako noc působilo. Za normálních okolností v noci v poklidu odpočívám, ale nyní jsem byl vystresovaný a na odpočinek jsem neměl moc pomyšlení.

Najednou se rozednilo. Někdo musel sundat víko z bedny, ve které jsme byli ve svých bublinách. Světlo mě úplně oslnilo, ale byl jsem rád, že zase konečně něco vidím. Začali nás vytahovat jednoho po druhém a zblízka si nás prohlíželi. Hodně zblízka. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho s tak velkýma očima. Cítil jsem se jako kořist, malá rybička, kterou si prohlíží žralok těsně předtím, než ji zhltne. Trvalo to celou věčnost. Najednou to oko mrklo a vzdálilo se. Vrátili mě zpátky do bedny.

Dlouho se nic nedělo. Pak se zase někdo vrátil a začal nás všechny vytahovat a pokládat na stůl. Asi si dovedete představit, jaké to bylo. Vlastně ne, nedokážete. Nikdy jste nebyli malou rybkou uzavřenou v trošce vody v plastovém sáčku, který se houpe podle toho, jak se voda přelévá, než se definitivně ustálí. Jízda na horské dráze je proti tomu procházkou růžovým sadem.

"Nejhorší je ale asi to vědomí, že nevíte, co se děje. Musíte jenom čekat a doufat, že to nějak zvládnete."

Přišel jsem na řadu. Můj sáček zničehonic splasknul, ale pak se zase rozevřel. Někdo na mě seshora zíral a viděl jsem, jak se blíží ruka. Držela nějaký předmět, ale byl průhledný, takže jsem nedokázal rozeznat, o co se jedná. Hladina se zčeřila a ten předmět se nořil hlouběji ke mně.

Tisknul jsem se ke dnu a když se to ke mně blížilo, snažil jsem se přeplavat rychle na druhou stranu. Stále mě to pronásledovalo, až mě to uvěznilo v rohu sáčku a já nemohl nikam jinam. Sledoval jsem, jak se to ke mně blíží.

Najednou mě to vcuclo. Vklouznul jsem do toho podivného průhledného předmětu. Skoro jsem se v něm nemohl hýbat. Chtěl jsem rychle vyplout, ale na jednom konci byl příliš zúžený a ke druhému konci, kterým jsem se do něj dostal, se mi nedařilo se přiblížit.

Vznesl jsem se nad sáček a sledoval svět pod sebou. Chtěl jsem vyskočit a vrátit se zpátky, ale otvor definitivně uzavřela něčí ruka. Sáček se vzdaloval a pode mnou se objevil malý kelímek. Odkdy vypadám jako jogurt, že mě chtějí dát do kelímku?

Vzpříčil jsem se všemi ploutvemi, abych nevyklouznul, ale nebylo mi to nic platné. Přepadnul jsem do vody, která se v kelímku nacházela a za mnou zaklaplo víčko.

To jsem to tedy dopracoval. V lahvi v mé domovině mi snad bylo lépe. Tady jsem se sotva otočil.

Byl jsem v krajní řadě, a tak jsem měl alespoň tu výhodu, že jsem měl rozhled po okolí. Nacházeli jsme se v nějaké hale nebo velké místnosti, která byla zaplněná množstvím stojanů a všude na nich byly rozmístěné velké nádrže, v nichž plavaly rozmanité ryby. Všechno hlasitě bublalo a mezi regály procházel člověk, který do všeho nakukoval a všechno zkoumal.

Některé nádrže prošel bez povšimnutí, u jiných se zastavil a ryby pozoroval. Asi se mu něco nezdálo, protože sáhnul pro nějakou lahvičku, kterou nahnul nad nádrž a něco z ní vylil. Voda v nádrži se probarvila do modrozelena, jak se obsah lahvičky mísil se stávající vodou. Fascinovaně jsem na to hleděl. Na rybách bylo vidět, že je to vylekalo, ale po chvíli se znovu rozplavaly a zeleného oparu si vůbec nevšímaly. Ten se nakonec promísil natolik, že všechna voda v nádrži získala nazelenalý nádech.

Postupem času takhle ten člověk prošel všechny uličky a dostal se i k nám. Fuj, já zelenou vodu nechci. Co to vůbec bylo? Bude mi po tom špatně? Budu také zelený?

Mé obavy však byly zbytečné. Do našich kelímků se ten žabinec vůbec nedostal. Oddechnul jsem si.

Ve svých kelímcích jsme však zůstali zavření i nadále. Každý den nám však vyměnili vodu, ve které jsme plavali, a tak jsme byli stále v čistém. Alespoň nějaká útěcha, když už jsme byli takto omezení. Trochu jsem záviděl těm rybám, které si mohly volně plavat.