Zachraňte Vilíka – Kapitola 3

To jsem potřeboval. Moje mysl se zase rozjasňovala a cítil jsem se mnohem lépe. Plaval jsem stále dokola, abych viděl všechno kolem. Stěny kelímku se trochu odrážely, takže výhled nic moc, ale to mi nevadilo.

Viděl jsem kolem sebe další kelímky a v nich další betty. Některé byly ještě vystrašené, jiné se naparovaly a dávaly najevo, že je nic nerozhází a že si to s každým dokáží vyřídit. Frajeři. Stačilo by, kdyby jim někdo klepnul na kelímek a budou z nich trpaslíci.

Postupně vyndali všechny kelímky a srovnali nás na stolku, kde nás rozřadili do dvou skupin. Patřil jsem do té menší. Co to znamená?

Naši skupinku zase vzali a odnesli nás za dveře. Přilepil jsem se na stěnu, abych toho co nejvíce viděl. Vedle mě se objevil nějaký předmět. Byl průhledný a v něm něco zeleného a u dna černo. Viděl jsem dobře, to byl písek?

Byl jsem tak zabraný do zkoumání vedlejšího předmětu, že jsem si vůbec nevšimnul blížící se ruky. Můj kelímek se zatřásl a vznesl se do vzduchu. Leknutím jsem s sebou trhnul. Blížil jsem se k té nádobě a když jsem byl nad ní, začal se můj kelímek naklánět. Snažil jsem se plavat proti proudu, který vzniknul nakloněním kelímku, ale marně. Stačila chvilka, přepadnul jsem přes kraj a šplouchnul zase do vody.

Stále jsem plaval v domnění, že jsem ještě v kelímku, ale po chvíli jsem si uvědomil, že jsem v té nádobě a můžu být v klidu, protože jsem pořád ve vodě. Začal jsem si své okolí více prohlížet a pomalu jsem si plaval na druhou stranu.

Jak jsem se blížil ke stěně, abych se podíval ven, uviděl jsem tam druhou bettu. A plavala přímo ke mně!

Já jsem celkem mírumilovnej tvor, ale fakt se nechci družit se sobě podobnýma. Asi to máme v krvi, protože ani ostatní se nechtějí družit se mnou. Vždycky to zbytečně vygraduje. Víte, jak to chlapi našeho druhu mívají. Začneme si poměřovat ploutve, naparovat se, a to prostě nedělá dobrotu. Asi bychom se navzájem zabili, kdyby nás něco nerozdělovalo. A když ne zabili, tak minimálně bychom si navzájem okousali ploutve, protože každý z nás má pocit, že ty naše ploutve jsou největší a nejlepší a že právě my jsme páni všech ryb.

Okamžitě jsem se tedy narovnal a roztáhnul své ploutve, co nejvíce to šlo. Ještě jsem je sice neměl vzrostlé do plné velikosti, ale malý jsem už taky nebyl. I s malými ploutvemi by se však dalo zahrát velké divadlo. Na divadlo si však nepotrpím, já radši preferuji one fish show.

Zamračil jsem se a plul jsem přímo na svého soka. Zamračil se na mě také a vyplul proti mně úplně stejně. Trochu jsem doufal, že na poslední chvíli uhne a stáhne se, ale ani nezpomalil. Opravdu byl drzý. Původně jsem se chtěl včas stáhnout, ale když jsem viděl, že to myslí vážně a pořád pluje na mě, neměl jsem už na výběr. Už už jsem otevíral tlamu, že mu dám co proto, když jsem narazil. Zatmělo se mi před očima a nos se mi rozplácnul.

Chvíli jsem se oklepával z nárazu a rychle se rozhlížel, kam zmizel nepřítel. K mému potěšení však dopadnul stejně a také mu asi nebylo nejlépe. Znovu jsem se roztáhnul, abych ho zastrašil, ale vše mi opětoval.

Došlo mi, že přímý útok nemá smysl, něco nás zřejmě rozděluje, i když mezi námi nic nevidím. Ale nemohl jsem na něj a on nemohl na mě. Touha zastrašit nepřítele nám však nedovolila povolit. Stále jsme se před sebou natřásali, až jsme byli oba stejně unavení. Rozhodl jsem se, že si poplavu po svém a že třeba i on odplave někam jinam.

Vyrazil jsem k malému kameni a rostlině, která vyrůstala zpoza něj. Chtěl jsem se za ni schovat a trochu si odpočinout. Uklidnilo mě, že dostal stejný nápad a vzdaloval se. Také měl svůj kámen s rostlinou. Ta jeho mi přišla hezčí a zelenější, trochu jsem mu ji záviděl. Ale možná se mi to jen zdálo.
Uvelebil jsem se na jejím listu, spokojeně jsem oddychoval a rozhlížel se po okolí. Moc místa tu nebylo, ale ve srovnání s kelímkem jsem si nyní připadal jako král.

Lenoším rád, ale potřebuji se i protáhnout, takže jsem po nějaké době vyplul ze svého lístku. No, vyplul, spíše jsem lehce povykouknul, abych viděl, zda ten prudič je stále na svém místě, nebo už někam odplul.

Co jsem viděl, mi vyloženě vyrazilo dech. On také vykouknul a pozoroval mě! Drzost nejvyššího kalibru. Stoupnul mi tlak a zuřivě jsem vyplul proti němu, opět jsem roztáhnul všechny ploutve a snažil se ho zastrašit. Byl však stejně odhodlaný, a tak jsme se zase poměřovali, dokud jsme oba nebyli vyčerpaní. Když jsem cítil, že mě síly pomalu opouštějí, zase jsem odplul trochu stranou, abych si odpočinul.

Hodiny a dny plynuly. Většinu času jsem trávil natřásáním se před nepřátelskou bettou, což mi pomohlo trochu zmužnět a ploutve mi zesílily. Ale zároveň mě to dost vyčerpávalo. Radši bych si jen tak plaval a prozkoumával, jenže moc místa tu nebylo. Jak jsem byl zpočátku nadšený, že jsem v něčem novém a větším, než byl kelímek, tak mé nadšení se brzy vytratilo a zavládla nuda.

Někdy jsem jen polehával u dna, schovaný za kytkou, aby na mě ten prudič neviděl. Jediné zpestření za celý den bylo krmení. Ráno a večer mi na hladinu spadlo pár kuliček. Nejdříve jsem netušil, co to je, ale při bližším zkoumání jsem to zkusil ochutnat a nebylo to úplně špatné. Larvičky byly chutnější, ale i tohle se dalo pozřít a zaplnilo mi to bříško. I z krmení se však stala rutina, někdy jsem neměl ani chuť.

Tak jsem si tak polehával na listu a z dlouhé chvíle jsem si hrál na bublifuk. V tlamičce jsem si vytvořil vzduchovou bublinku, vyfouknul ji do vody a sledoval, jak stoupá k hladině. Fascinovalo mě, jak je pevná a vydrží tam dlouho. Čím déle jsem ty bublinky pozoroval a přemýšlel nad nimi, tím silnější jsem měl pocit, že ty bublinky by se daly využít k něčemu smysluplnějšímu.