Zachraňte Vilíka – Úvod

Jmenuju se Vilík. Teda, alespoň mi tak říkají. Dříve jsem žádné jméno neměl, ale to mi nijak nevadilo. Bez jména se dá žít, jsou horší věci, které mohou rybu potkat. Ano, jsem totiž ryba. Ale ne jen tak ledajaká, jsem pořádný bojovník a jsem na to pyšný. Mému druhu říkají bojovnice pestrá, ale někteří mě znají spíše pod uměleckým jménem betta splendens. To je latinsky a zní to fakt dobře. A co teprve, když se oba názvy propojí.

"Bojovnice. Betta bojovnice."

To zní skoro jako Bond, James Bond. Akvárko prosím protřepat, nemíchat.

Máme toho hodně společného. Jsem stejný tvrďák s povolením zabíjet. A také jsem neměl zrovna lehké dětství. I můj další život byl poměrně divoký, prožil jsem si toho víc než dost. Na něco vzpomínám rád, na něco už méně. Když to po večerech vyprávím přátelům, někdy mi ani nechtějí věřit. Často však říkají, že jsou rádi, že žijí v našem akvárku, kde máme vše, co potřebujeme, protože to není pravidlem.

My ryby jsme někdy takovými otloukánky. Moc toho nenamluvíme, nestěžujeme si, nefňukáme, že nás něco bolí. A jsme studení, protože v nás koluje studená krev. Někdo si to plete s chladnokrevností. Chladnokrevná byla možná tak Mary, přerostlá tetra krvavá, co mi ukousla část ocasní ploutvičky. Prý omylem. To může povídat tak Karlíkovi, tomu jednoduchému krunýřovci, co celé dny oslintává stěny našeho akvárka. Ale ne mně. Viděl jsem, jak po mně celé dny pokukovala a měřila si mě jak filé. Mám štěstí, že už tu s námi není.

Ale zpátky k nám. My chladnokrevní nejsme, my jsme pouze studenokrevní, a to je velký rozdíl. Nejsme schopní si sami udržet rozumnou teplotu a jsme tak závislí na okolním prostředí. Bohužel, někdo z toho usuzuje, že asi ani necítíme bolest. To je opravdu myšlenka století, zajímalo by mě, kdo s tím přišel. Možná jsou naše pocity jiné, koneckonců, jsme zvířata, ryby, nejsme jako lidé, kteří nás chovají. Ale taky cítíme. Každý živý tvor cítí.